Sardegna 2005 1 - cestou necestou
Autor: Petr Drozd | Vydáno dne 20. 09. 2005
Je odpoledne pátek 15. července 2005. S Helenou se scházíme v podzemním
parkovišti hypermarketu Globus na Zličíně. Nebojte, nakupovat jsme nebyli. Jen
zde parkovalo naše expediční vozidlo, abychom nemuseli skrz páteční odpolední
zácpu. Šikovně jsme vyjeli rovnou na D5 a uháněli k Rozvadovu. Pohodlně se
usaďte, dobrodružství Sardegna 2005 právě začíná.
Po dálnici se člověk přemístí rychle z místa na místo. Ani jsme se nenadáli,
minuli jsme Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov a po šesti hodinách plynulé
jízdy brzdíme ve vesničce zvané Bad Wiessee u jezera Tegernsee. V parku u jezera
právě probíhá „Waldfest“. Z nejlepšího vytahujeme kamarádku Mišuli a pokračujeme
v zábavě na balkónku její komůrky. Cesta nás však přespříliš unavila a je čas
jít spát.
Po vydatném spánku je tělo plné síly. Z útrob expedičního vozidla vytahujeme
kola. Mišule má své kolo uloženo pod stříškou a je samý rez. Inu, je potřeba jej
řádně promazat. Po nezbytné technické přestávce přece jen vyrážíme na projížďku
kolem jezera. Nejprve do městečka Rottach. V Rottachu je krásná oblázková pláž,
nebýt pošmourného počasí, hned bych se vykoupal. Voda v jezeře je krásně čirá. Z
Rottachu pokračujeme do Tegernsee, kde zdoláváme první významnější stoupání
dnešního výletu. Tegernsee je největší město u stejnojmenného jezera s
monumentálním klášterem, kde vaří zdejší proslavené pivo (Herzoglich Bayerischen
Brauhaus Tegernsee). Okružní cyklostezka pokračuje dál do menšího města Gmund.
Právě tady jezero končí a mění se v řeku, kterou překonáváme po dřevěné lávce.
Posléze jsme donuceni slézt ze sedel a vytlačit naše bicykly příkře stoupající
pěšinou kolem pasoucích se krav až k silnici. Za nedlouho jsme zpět v Bad
Wiessee a kocháme se architekturou bavorského venkova. Jen, co jsme za s sebou
zabouchli dvířka komůrky začalo pršet. Učiněný slejvák.
Po obědě nadešel čas odjezdu. Mišule se musí připravit na večerní šichtu a my
chceme cestou do Itálie ještě shlédnout Kremelské vodopády. Za vytrvalého deště
dáváme Mišuli, vesničce Bad Wiessee a jezeru Tegernsee sbohem a už stoupáme po
vyhlídkové silnici (Deutche Alpenstrasse) do průsmyku Achenpass. Netrvá dlouho a
přehoupneme se na druhou stranu hor do Rakouska. Hned za pomyslnou hranicí ve
vesničce Achenthal se to jen rojí celníky. Že by nějaký zátah na pašeráky?
Kdepak, vždyť mají uniformy z dob Rakouska-Uherska. Nejspíše se zde chystá
zajímavá akce, ale našim cílem jsou Kremelské vodopády. Nemůžeme vidět všechno.
Z pod těžkých mraků svítí odpolední nízké slunce. Projíždíme kolem jezera
Achensee. Po jezeře se prohání bezpočet plachetnic. Letět si tak s větrem o
závod. Míjíme Jenbach a za vesnicí Zell začínáme po klikaté silnici stoupat
prudce vzhůru směr Gerlos a Gerlosplatte, náhorní plošinu ve výšce přes 1600
m.n.m., tedy někam na vrchol Sněžky. Začíná pršet. Na konci náhorní plošiny na
nás z lesa vykoukne mýtná brána a obsluha nás ihned připraví o 7 europeněz za
vyhlídku, kterou jsme mohli mít nebýt deště a budeme mít pokud se zvednou mraky
a my uvidíme Kremelské vodopády na protějším svahu.
Za slunečného počasí přijíždíme ke Kremelským vodopádům. Posilňujeme se malou
svačinkou. Jen, co jsme vstoupili na stezku vedoucí kolem bouřících vod,
rozbouřila se i obloha. Znenadání se zatáhlo, nad horami zahřmělo a z nebe
začaly padat provazy deště. Rychlá změna počasí, jaká je možná jen v horách.
Během chvilky jsme byli mokří až na kost. Voda ve vodopádech jen vřela a bouřila
a my jsme měli vodopády jen pro sebe. Ostatní návštěvníci dávno utekli. Dokonce
byla zavřená i výletní restaurace nad druhým vodopádem. Najednou přestalo pršet.
A nad vodopády se rozhostilo ticho. Úplně zmrzlí spěcháme dolů do tepla a
bezpečí expedičního vozidla.
Než se úplně setmí chceme ještě ujet kus cesty. Naposledy jsme tankovali na
Rozvadově a ručička palivoměru už lechtá „E“ – značku prázdné nádrže. Snad
naschvál nemůžeme cestou narazit na žádnou pumpu, abychom si nemuseli zajíždět.
Ručička s námi hraje psychologickou hru, kdo déle vydrží s nervy. Jen co jsme
začali za městem Mittersill stoupat vzhůru k Felbertaurenskému tunelu (Felbertauerntunnel),
ručička nadobro zůstala ve společnosti písmene „E“. Sám sobě si namlouvám, že to
je tím stoupáním. V Felbertaubernského tunelu se potichu modlím, abychom
vystačili alespoň na konec. Pak podle mapy předpokládám klesání a snad dojedeme
do obydlených míst.
Za přicházející tmy vjíždíme do Matrei. Podle palivoměru jsme již dávno na
suchu. Přesto stále jedeme a motor spokojeně přede. V Matrei tankujeme. Podle
propočtu v nádrži bylo ještě téměř dvanáct litrů benzínu. Zrádný palivoměr. Dnes
si již s palivoměrem nelámu hlavu. Během expedice Sardegna 2005 jsem poznal, že
ručička lže, jako když tiskne a množství paliva je potřeba odhadnout podle
množství ujetých kilometrů a zkušeností řidiče. Tolik k malému intermezzu s
palivoměrem.
V Matrei jsme se rozhodli přenocovat a za tímto účelem zajíždíme do kempu
Edengarten (Camping Edengarten). Zaplatili jsme něco málo europeněz a sladce
usínáme.
V neděli 17. července vstáváme brzy. Ranní rosa ještě nestihla oschnout a my už
projeli městem Lienz a stoupáme do průsmyku Ploeckenpass. Tam na druhé straně
hor je již Itálie. Právě tady u jezera Lago di Cavazzo nebo někdy také nazývané
Lago dei Tree Comuni máme sraz s Pavoukem a Káčou. Jezero nacházíme snadno,
dokonce jsme napodruhé trefili i správný kemp. Zabíráme pěkné místo blízko
jezera. Pavouk s Káčou pořád nikde. Počkáme na ně na pláži.
Jezero má krásně čistou, ale ledově studenou vodu. Škoda, na koupání jsem se
hodně těšil. Za nedlouho se ve směru od kempu objevuje Káča a na jezeře jsem
zahlédnul Pavouka v „héliosce“. Ihned mě nalákal do vody a vyzval k projížďce
kolem jezera. Až mnohem později se osměluji a ve vodě chvíli dovádím, dokonce
jsem udělal i několik temp. Helča vyjma několika kroků k loďce do vody
nevstoupila.
Večer po cyklo výletě v okolí jezera popíjíme černé Krušovice a spřádáme plány
na dny příští.
V pondělí jsme vyrazili na výlet do nedalekého městečka Venzone. Venzone je
starobylé a na druhou stranu zcela nové město u řeky Tagliamento. Venzone je
plné krásných a hodnotných architektonických skvostů jako jsou románsko-gotická
katedrála (dumo), Cappella di San Michele v jejichž útrobách je ukryto 15
unikátních mumií, renesanční paláce na náměstí, velice populární kašna uprostřed
náměstí a další. Jak by taky ne, když první zmínka je už z roku 923. V roce 1965
bylo Venzone vyhlášeno národní kulturní památkou a v roce 1976 vše zničilo
zemětřesení. V následujících letech bylo Venzone a jeho kulturní památky za
přispění UNESCO znovu postaveny a turisté se mohou kochat jeho architekturou i
dnes. Tak jako my.
Odpoledne opouštíme jezero i Pavouka s Káčou. Nechceme zítra spěchat a chceme si
také prohlédnout vnitrozemí. Po silničkách mimo dálnici směřujeme na jih. Cesta
se strašně vleče. Silnice jsou úzké a plné aut. U Padovy to vdáváme a po dálnici
se rychle přemisťujeme do Boloně(Bologna). Tady po krátkém bloudění nalézáme tu
správnou silnici do hor.
Už za tmy projíždíme několika horskými městečky a vesnicemi. Podle mapy se
snažíme najít některý z nakreslených kempů. Dlouho po půlnoci své úsilí vzdáváme
a rozhodneme se přespat na benzince v Monghidoro (841 m.n.m.). Ráno projíždíme
horami do Florencie. Bloudíme jejími předměstími a po delší době jsme nacházíme
rychlostní komunikaci do Sieny. V Sieně si dáváme delší přestávku, během které
si prohlížíme město. Ze Sieny projíždíme typickým Toskánským venkovem do
Civitavecchie, našeho dnešního cíle.
V přístavu Civitavecchia se setkáváme s Pavoukem a Káčou a zcela bez problémů se
naloďujeme na trajekt společnosti Corsica – Sardinia Ferries do Golfo Aranci na
Sardinii. O tom, co jsme zažili na Sardinii již v jiném článku.
A fotečky najdete
ve fotogalerii na mém webu
Autor: Petr Drozd www.choryne.cz
Související články:
Sardegna 2005 - Prerelease notes
(14.07.2005)
Sardegna 2005 II. - božské pláže
(26.09.2005)
Sardegna 2005 III. –
Punta Lamarmora e Nuraghi (30.09.2005)
Poznámka administrace www.sardinie.us: Článek a fotografie
byly převzaty s Petrovým souhlasem, tímto mu děkuji.
Choryne.cz? Choryně je název vesničky ležící nedaleko Valašského Meziříčí,
vesničky odkud autor pochází. Právě název CHORYNE si autor zvolil pro jméno své
domény, jméno svého domova. Má dva velké koníčky - fotografii a cestování.
Fotogalerie a cestovatelské stránky tvoří dva pevné pilíře jeho domova a
tímto Vás zve k návštěvě na svůj web
www.choryne.cz
